Naším revírem je Oldřichov, naše tempo je setří.

Co na to Fibie

19.02.13 Zimní novinky

Už jsem Vám dlouho neštěkala co je u nás nového…
Zažila jsem svoje první Vánoce a byly fakt skvělý. Pod stromeček jsme dostaly s Arčí hodně dárků, ale nejlepší byly dva plyšové pařezy a v každém pařezu jsou tři pískací plyšové veverky. Parádička přátelé, od kachen jsem na chvilku překolejila na veverky :-)

O Vánocích jsem se stala přebornicí na zneškodnění výzdob. Překousala jsem osvětlení, které mělo krášlit balkon na našem domečku a taky jsem zvládla kabel od lampičky v ložnici. Rodince neprozrazuji, že jsem škodík. Někdy nade mnou jen kroutí hlavou, co všechno dovedu. Arčí mi říkala, že se zase vyřádíme na Velikonoce, ty má prý Alča moc ráda a dává si záležet na výzdobě. Prý budou na oknech kuřátka a zajíčci a další věcičky ke zneškodnění.

Oslavila jsem svůj první rok života a řekla jsem si, že už jsem dospělé psisko, takže jsem na své narozeniny paničkám na procházce zdrhla. Já vím, že se to nemá, ale běžel rudl srnčí zvěře, tak jsem si chtěla vyzkoušet, kdo je rychlejší… Bylo dobrý, že Ája ten den zapomněla doma píšťalku, takže jsem mohla dělat jakože „obyčejné“ volání neslyším. Za pár minutek jsem byla zpět a Ája s mamkou a Arí mě vítaly jako kdybych byla pryč bůhvíjak dlouho.

Ještě se mi podařila jedna bezva věc. Do naší honitby jezdíme autíčkem, které necháváme u myslivny a pak juchů na procházku, no a v autíčku máme s Arí přepravní box, který se nám postupně daří demolovat. Už jsem ve stádiu, kdy jsem schopna bez jakékoli pomoci za jízdy z přepravního boxu vystoupit a mít pěkně výhled z okýnka. Minule už paničky zavelely, že to takhle nejde a box rádoby opravily, jenže já mám setří sílu, takže jsem se při vypuštění z auta tak vyhrnula ven, že jsem box doničila úplně. Hurá, momentálně jezdíme bez boxu, volně a to je vám zábava. Tuhle Alča cestou ječela, že se jí opírám packou o žlučník, Arince zase vysvětlovala, že tu svojí ruku na které jí stojí tlapkou fakt ještě bude potřebovat na krájení masíčka. Ája nás při celé cestě, která trvá sotva 10 minut stále okřikuje, no je to psina. Dokonce nám vyhrožuje, že jestli nepřestaneme cestou do honitby houkat a vyvádět, tak až pojedeme z nejbližší výstavy bez medaile, tak prý bude celou cestu houkat a výt, trošku mám z toho obavy, ale snad Ája zapomene. Arinka se mi směje, prý se nemám radovat předčasně a raději vyhlížet pošťačku s velkým balíkem ve kterém bude nový přepravní box a my opět budeme cestovat nudně a potichu.

Ještě musím zmínit jeden zimní zážitek, tuhle šla s námi na procházku kamarádka od myslivců, že se chce na mně podívat. Ovšem po procházce konstatovala: „no já jsem vlastně z Fíbinky viděla akorát bílou šmouhu, byla jak létající talíř“. Nezbývalo mi než konstatovat: „těší mě, jsem Fibie z Pántikov a občas i létám.“ :-) Třeba mě někdy uvidí v klidné situaci, ale na procházce to teda rozhodně nebude.

V sobotu 16.února to bylo půl roku co nás opustila naše Vikinka. Chtěla bych štěknout, že na Tebe babuško celá rodinka myslíme a moc rádi vzpomínáme. I když jsem úplně jiná než ty babuš, snažím se tu naší rodinku pobavit, pomazlit a nahradit tě tak, jak jsem Ti „setrovsky“ slíbila.

Mějte se anglicky, skotsky a irsky a když to setrovky smícháte, tak to čekání na jaro bude fajn. Akorát ten "irskej kousek" nám v Oldřichově chybí, to je fakt…

Pac a pusu Vaše „létající“ Fíbinka




jít zpět

Pátek, 24. květen 2024

správa webu